Pandemie a strach. Dobrý sluha? Zlý pán? „To, co podvádí svět, není nadměrná kritika, ale absence sebekritiky a sebereflexe.“ G. K. Cesterton.

Příroda je moudrá kniha, dar Božstva člověku. Proč se z ní neučíme?

„Neexistuje tvor mezi všemi zvířaty světa, který tak skvěle představuje sílu a moudrost všemohoucího Boha jako je slon.“ (Edward Topsell)

Vždy když se něco „špatného“ děje, ať již je to u jednotlivce, rodiny, státu, světa.., bývá to známka, že je třeba něco pochopit a zjednat nápravu. Protože něco přestalo fungovat podle životadárné Božské „předlohy“.

Jenže co se má změnit? Co pochopit?

My lidé jsme hrdí, že jsme racionálně myslící člověk. Pokud však budeme řešit např. vztahový problém pouze racionálně, pak nám bude stále scházet druhá půlka do celku. Ta emoční, duchovní, spirituální, božská. Vždyť nejsme jen tělo. Jsme i duše, duch, láska, radost, tvořivost, soucit…, které nevidíme, ale jisto jistě cítíme a vnímáme. Pro celostní, zdravý život jsme nebyli Tvůrcem obdařeni jednou půlkou mozku. Máme k dispozici půlky dvě. Máme také srdce, v kterém sídlí náš největší poklad zdraví, a tím je bezpodmínečná láska, přátelské, milující vztahy a podpora života.

Velká škoda je, že ve školách u dětí nerozvíjíme intuitivní a mimosmyslové vnímání přírody, člověka, vesmíru… Náš svět by určitě byl o mnoho laskavější a přátelštější. Každý člověk se s touto schopností rodí. Jenže jak rosteme, postupně ji ztrácíme, potlačujeme nebo i zesměšňujeme. Protože nám přeci říkali, že všechno, co je neuchopitelné a mimo chápání rozumu, je nereálné, nemožné. Přitom každý člověk zná cit jménem Láska. Kterou jsme nikdo nikdy neviděl, ale víme, jak v našem těle i životě „chutná“.

Racionální mysl (levá hemisféra) potřebuje pro své uvažování a bádání nějaký pevný bod. Něco co je vidět, co lze uchopit, spočítat… Racionální mysl miluje čísla, hmotu, pevnost. Jenže vir vidět není, ani nejde spočítat. A tak místo pochopení viru, proč se vyskytl a čím jsme mu umožnili život, tak raději počítáme člověka jako kuličku na počítadle – 1 nemocný, 1 zdravý, 1 mrtvý, 1 očkovaný…

Co kdybych ale našeho hrdinu vyměnila a řekla, že lidstvo bylo napadeno virem nešťastné Lásky. Mám důkaz: 1 zamilovaný, 1 zklamaný, 1 mrtvý, 1 naočkovaný nenávistí…

Jak vidíme, i z „viru“ lásky se dá s pomocí čísel vytvořit dramatický příběh o smrti a nebezpečí. Stačí se na lásku podívat z úhlu pohledu o jejím nebezpečí, a neznámém působení. Člověk neznalý se jí začne bát a neštěstí je na světě. Říkala nám přeci Rozinka Koudelková: „Představte si, někde již celé vesnice vymřely…!

Je to pravda? Může se to tak stát? Ano, klidně. Jenže na tohle mi neskočíte, že? Všichni sice víme, že láska člověka skutečně mění. Ve jménu lásky se toho v naší historii událo mnoho nepěkného. Ale protože lásku z vlastní zkušenosti znáte, a víte, že se přežít dá, tak si budete ťukat na hlavu, co že jsem to vymyslela za blbost.

No vida. U lásky to víme. 🙂

Pokud tedy nemáme všechny informace o našem pandemickém „neštěstí“, které k celkovému pochopení jsou třeba, pak jen počítáním lidí (zasažených, či nezasažených), bohužel nikdy k jádru celého „pudla“ nedojdeme.

Protože nedokážeme k číslům přiřadit další proměnné. Co z toho člověk cítí, vnímá, co prožívá, jakou má s virem osobní zkušenost, apod. To se bohužel v číslech a grafech zobrazit nedá. Respektive něco i dá, ale kdo by to tímto složitým způsobem zjišťoval? Že. Jenže náš vir působí na všechny složky osobnosti člověka. Ne jen na fyzickou. Působí také na duševní, emoční, mentální, psychickou, ale i morální a životní hodnoty.

Častokrát však člověk neví, proč se mu něco děje. Říkáme tomu náhoda, štěstí, trest, osud… Ale to není zcela správné pojmenování. Protože spolu se vším děním v životě člověka, fungují určité zákonitosti, které je dobré naučit se objevovat a poznávat jejich „práci.“ Pár příkladů uvedu.

První zákonitost zní:

„Na co se soustředíme, to roste. Čemu věnujeme pozornost, tomu umožňujeme, aby žilo. Aby se zhmotňovalo.“

Bez náležité pozornosti a péče nelze něco tvořit a vytvořit. Vždyť i u zvířat, když se narodí mládě, tak mu věnují plnou pozornost a péči. A pokud jsou to ti nejmenší tvorové, kteří pozornost svým potomkům nedávají, tak vědí, jak ji nechat na přírodě. Ta se o jejich život správně postará.

Můžete udělat pokus. Zasaďte si 2 stejné květiny do 2 květníků. Jedné věnujte pozornost. Nemusíte to nijak přehánět ani s láskou. Jen ji občas zalijte, občas se na ni zadívejte. Na tu druhou se vykašlete. Nedávejte ji ani na světlo, ani vodu, ani svou pozornost. Dejte ji někam do špajzu a zapomeňte na ni.

Co se stane? Aniž byste to zkusili, už nyní víte, že ta druhá prostě nepřežije. Nemůže. Kdyby byla venku, pak ano, bude určitý čas žít, (pokud nebude mrazuvzdorná) protože se o ni příroda a živly postarají. Ale pokud je jen v péči člověka? Nelze ji udržet při životě, jestliže se o ni člověk nebude zajímat a starat se. Toto platí o všem, co je „pouze“ v péči člověka.

Proto náš vir neumí žít ani nějak výrazně škodit v prostředí, kde jsou lidé optimističtí, psychicky v pohodě, mají ještě plány žít a tvořit, a nějaký vir je jim úplně fuk. Tací lidé pro něj tou správnou výživou nejsou. Mají totiž zdravou „životní vibraci“, která viru nechutná.

Druhý zákon:

„Čeho se člověk bojí, tomu dává větší pozornost, právě proto, že se toho bojí.“

Strach umí svírat, omezovat, brzdit, nepouštět za hranice známého a jistého. Je to náš strážce a ochránce života na jedné straně, na druhé straně brzda a zkáza, když se bojíme nezdravě.

Strach vytváří opak, než by člověk skutečně chtěl. Strach je v procesu myšlení (já něco chci, ale bojím se) řídící a převažující složkou. On umí dokonale zařídit, aby touha po něčem, co v sobě cítím, že chci, nebyla naplněna, ale zůstávala stále jen touhou. Pan Strach tedy pečlivě hlídá slečnu Touhu, aby hranice k neznámému, nemohla s naším Já překročit.

Pokud se tedy nezdravě bojím a věřím v bubáka, pak dávám dobrovolně nevědomý souhlas k tomu, že mne nakonec bubák vystraší. Pokud někdo máte panický strach z pavouků, tak určitě budete chápat, co to znamená.

Nakonec prostě (bubáka, pavouka…) někde najdu – protože ho pečlivě hledám, sleduji a hlídám, aby se nikde neobjevil. A protože na něj myslím jako na hrozbu vůči svému životu, tak hrozba se musí nakonec zákonitě zhmotnit a projevit jako realita.

Tuto pandemii tedy neřídí vir, ale strach člověka ze smrti a neznámého procesu transformace kolektivního vědomí lidstva. Strach nám „pouze“ ukazuje cestu, co je třeba překonat. Ale i začít chápat z širšího úhlu pohledu.

Strach se dále propisuje do dalšího zákona:

zákona přitažlivosti, který nám říká:

„O čem přemýšlím, to vysílám, a to zpětně „přitahuji do svého života jako pravdu (realitu)“.

To znamená, jakou kvalitou energie a pocitů „vibruji“ ve své mysli a těle, přesně takovou kvalitu energie do svého života přitahuji v podobě lidí, dějů a situací.

Přemýšlím-li o strachu, smrti, beznaději…, pak tímto „nastavením“ žiji dobrovolně přesně tu realitu, o které přemýšlím. A jelikož se tahle hra blbě hraje člověku samotnému, pak další lidé, stejně smýšlející, budou do mého života přitahováni jako magnet. A budeme pěkně pospolu tuto realitu žít a potvrzovat si, že je to pravda.

Tomuto jevu se také říká stádní, nebo davové chování. Stádní chování lidí může být buď podporující zdraví a život, nebo vytvářející nemoc, skázu a smrt. Doporučuji, přečíst si něco o chování slonů ve stádu, rybiček v hejnu, nebo jiných zvířat či tvorů, kteří život svého druhu hájí, milují a ctí.

Strachem se dá velice dobře druhé nakazit. Strach a růzbé obavy dokáží vytvořit příznivé hostitelské prostředí pro život virů, nemocí, krizí, ale i válek. Zkrátka všeho nepěkného, co člověku život ničí. A protože se odmítám pozorně podívat, co se skrývá za strachem, tím se pro mne stává tento stav skutečností, vězením a pravdou. Tak hol musím počkat, až mne někdo, nebo něco zachrání, osvobodí…

Jak tvoříme naši pandemii?

Je dobré si uvědomit, že náš, všemi opěvovaný koronavirus, nemá nohy, nemá ruce, nemá peníze. Dokonce není ani vidět. Hezky nezpívá, ani nehraje na žádný hudební nástroj. Nemá krásnou postavu, dlouhé nohy, krásnou tvář. Nemá velký dům, auto, bazén. Nemá žádný doktorský titul. Nespolupracuje s novináři, politiky, premiéry, prezidenty, bankami. Nemá televizi, rádio, mobily, tablety…

Pokud tedy není vidět, nic z toho co jsem vyjmenovala nemá, ani nedělá, logicky vzato, neměl by mít naši pozornost. Je to tak?

On ji však má. Z nějakého důvodu tomuto neviditelnému „tvoru“, každý den věnujeme spoustu pozornosti, času, peněz, energie… Přesto nakonec to, co se zdá, že nemá, tak má, protože mu to dobrovolně poskytujeme a obětujeme.

Osobně bych se například, velice bála rozzuřeného medvěda. Ale bát se něčeho, co ani vidět není? Cožpak se děti na náš svět rodí s panickým strachem z virů? Představte si, že křičí z lůna matky: „Néé, nepůjdu ven!“ Jen až budete mít vakcínu na všechna nebezpečí, která u vás na Zemi máte!“

Vždyť i děti se s viry musí od malička potkávat a utkávat. A že jich je opravdu hodně. Ano, pro narozené děti nějaká očkování máme. Toto téma je ale velmi diskutabilní. Osobně si myslím, že pro někoho očkování vhodné je, pro někoho není. Jenže jak zjistit, kdo je kdo? Toť  otázka, která by znamenala více přemýšlet, zkoumat, více chápat všechny souvislosti a pod. Jednodušší tedy je, nařídit to všem.

Proč se malé děti virů nebojí?

Protože se jich neptáme? Ale mohli bychom, pokud by jsme to uměli. Protože o virech a bakteriích zatím nic nevědí? Nikdo jim ještě neřekl, že je to velké nebezpečí? Ano. Zatím nikdo.Ale nebojme se. Postupně, jak nám začnou rozumět, tak jim to povíme, a představíme tento svět jako hrůzu plnou nebezpečí, nástrah, smrtících virů a násilí. Tak je to správné. Ne naslouchat dětem, jejich moudrosti a odvaze. Ale děti musíme naším strachem do tohoto nebezpečného světa tvarovat, infikovat, vychovávat a domestikovat. Ony nás musí poslouchat. Ony musí naslouchat našim již dávno nefunkčním přesvědčením, které jsme po mnoho generací nasbírali. Vždyť takhle mne vychovávala moje máma. Mou mámu, její máma… a její táta… děda, babička… Je to tak?

Jenže každá generace má svůj příběh o strachu, kvůli kterému mnohá přesvědčení, dramata a bolesti vzniknou. Tak proč všechny bezmyšlenkovitě přebíráme, když se některá pro náš současný příběh již nehodí a nefungují? Na druhou stranu. Některá fungují, ale ty odmítáme. Například kampak se poděly morální hodnoty člověka? Kam se poděly pokora, slušnost, ohleduplnost a úcta jeden k druhému? Ohleduplnost, láska a úcta k přírodě i k životu? A co zdravý selský rozum, který uměl s přírodou spolupracovat a komunikovat? Tyto hodnoty přeci fungovaly a budou fungovat vždy.

Jak je tedy možné, že vir, aniž ho vidíme, tolik pozorujeme a prožíváme?

Jednoduše. Naši pozornost nemá vir, ale informace, příběh, emoce, reakce a představy o něm, jako o nebezpečném jakémsi elementu, který nás chce zabít a zničit. I když jsme ho nikdo nikdy neviděl, jen na fotce, tak věříme, že určitě tohle všechno umí, protože jsme tuto informaci odněkud dostali, převzali a ztotožnili se s ní.

Proč tedy této realitě věříme?

Možná proto, že naše racionální mysl je právě „jen“ racionální. Vážná, opírající se o vědu jako svého jediného Boha. Věřící v nebezpečí, nemoci, lidský hřích, zlo, války, smrt. Sice neumí (nebo nechce) najít příčinu vzniku viru, ale umí převést působení viru na člověka, na čísla, která to přeci dokazují.

Německý dramatik Johann Wolfgang von Goethe ve své dramatickém díle Faust napsal: „To, co vědec nedokáže uchopit, neexistuje, to, co nedokáže spočítat, není pravdivé, a to, co nelze zvážit, nemá váhu.“

Máme naši pandemii v číslech? Máme.
Můžeme ji tedy označit jako pravdivou? Ano můžeme.

Pokud tedy tomuto příběhu (ze statistik už víme, že to pravda je) každý den nasloucháme, pak naše mysl, pocity a fantazie, pracují, aby se stále silněji realizoval.

Z psychologického hlediska je tento příběh spojen s tzv. nocebo efektem. Semínko zkázy (škodící informace) bylo zaseto do mysli člověka. Nyní na každém je, jak moc ho bude pěstovat a zalévat svou pozorností, reakcí, emocemi, strachem. A čím více lidí v tuto realitu bude věřit a podporovat ji svou pozorností, tím bohužel silnější a hmatatelnější bude. (Slovo nocebo pochází z latiny a překládá se jako „uškodím“.)

Jenže, náš čertík, kterého nyní honíme, se nám za zády směje. Vy jste ale matlalové! Ano pohádka „Anděl páně“ je krásný příměr. Je to úžasná pohádka, v které můžeme najít úplně všechna moudra světa, které v této době máme pochopit.

V této pohádce je čert moudřejší, než pyšný, životními zkušenostmi nepolíbený, anděl. Anděl sice všechno ví, všechno zná. Je svatý, je i hodný, ale je prostě matlal. Všechno zmatlá, protože nemá zkušenosti s praktickým životem, ale i lidskými emocemi. Nakonec však přes všechny přešlapy, které vytvoří a pochopí, zmoudří. A Bůh ho pochválí.

Co z toho plyne za poučení?

Ze společného tvoření naší reality nemůžeme vyloučit ani čerta. Říká se tomu odborně potlačený stín naší osobnosti. Náš vir (element tlaku ke změně) je součástí našeho kolektivního potlačeného stínu (čerta), který působí jak v kolektivním vědomí lidstva, tak i u každého jednotlivce.

Vir je tedy hybnou silou důležité změny, na kterou naše nevědomé stíny, potlačené emoce a strachy nějak reagují. Tím se uvolňují z našeho nevědomí a podvědomí. Ale protože byly léta potlačené, tak si myslíme, že nejsou naše. Ale jejich. Proto velmi rádi křičíme: „To ONI za tohle všechno můžou!“

Je třeba tedy pochopit, že i čert  je naší důležitou součástí života a má svůj úkol – svádět nás, strašit nás (např.virem) a přimět nás začít žít lepší a hodnotnější život. Udělám-li změnu dobrovolně, čert je hodný, dokonce pomůže, neublíží. Budu-li se vzpírat, bude to holt bolet.

Však nemůžeme z tohoto příběhu vyloučit ani zbrklého a nezralého anděla, protože i on nás mnoha věcem učí. A i když neví, co dělá za hlouposti, nakonec se mu podaří si to díky čertu uvědomit, a vše napravit. Dokonce správně opravit!

Tento anděl zobrazuje racionální mysl člověka, která často dělá něco, aniž by si byla vědoma budoucích důsledků svých činů. Odmítá to vidět, protože má jiné plány, kterými podporuje ne život a Boha v něm, ale neštěstí a Ego v něm. Na druhé straně je to duchovní rozměr anděla, který je díky špatným událostem nakonec přeci jen probuzen a použit k nápravě a uzdravení.

Dokonce v tomto příměru můžeme pochopit, co znamená použít něco, o čem si myslíme, že nelze. Čertovu kouzelnou mošničku, ale i andělské modlitby. Nakonec se tedy celý vesmír spojil, aby se vše napravilo a uzdravilo.

A  tak se všichni duchovně probudili, poučili, napáchané příkoří uzdravili a žili šťastně, dokud neumřeli…
Zazvonil zvonec, a pohádky je konec. 🙂

Závěrem:

Co říct závěrem? Snad jen to, že lidské pocity, sny, vize… se nedají uchopit do slov, ani do čísel. Dají se pouze procítit, zažít, zhudebnit, zfilmovat, nebo zobrazit jako obrazy. Protože jakmile je převedeme pouze na slova, nebo čísla, tak je „okleštíme“ a ohraničíme domněnkami, nepravdami, předsudky, srovnáváním apod. Tím se ztratí jejich původní čistota a záměr.

Každý člověk má svůj vlastní sen o dokonalém světě, který je bezpečný, milující a životadárný. Nech svou duši, ať ti o něm vypráví ve snech, vizích, představách. S ním se ve svém srdci ztotožni a začni ho pomalu tvořit a žít. To je Tvůj úkol i lék pro tuto dobu.

PŘEDSTAV SI … SVOU VLASTNÍ DOKONALOU VIZI O SVĚTĚ. 🙂

 

Pevné zdraví, lásku a moudrost v srdci, Světlo v duši, přeje Iwča. 🙂

Autor: Ivča